Umění je abstrakce

Česká vizuální kultura 60. let

Vojta Nolč byl jedním z členů prvního poválečného modernistického seskupeni Máj 57. Jako mnoho jiných z této skupiny se i on na první výstavě v roce 1957 prezentoval figurativní malbou a teprve na počátku šedesátých let přešel do abstrakce. Ovšem do abstrakce popisné, založené na přímé inspiraci přírodou. Mušle, choroši, ořechy, kameny, ale i kaligrafie a ornament orientálních koberců či archaické znaky, které bud' jsou, ale častěji nejsou, rozluštěny, což zvyšuje jejich tajemnost, ho inspirovaly k bezmála reliéfní vysoké struktuře tvarů v obraze. Aby toto téma vyniklo, hledal Nolč adekvátní nosič, a našel jej ve starých opotřebovaných dřevěných deskách nebo dveřích, v materiálech nesoucích stopy lidské ruky, lidské práce, bytí člověka a jeho příběhů. Oproti tomu je mu obligátní rám s plátnem pouze něčím neutrálním. Spojením historie přírody a historie činnosti člověka vznikla v české abstraktní scéně nová narativní rovina, která byla pravděpodobně ceněna v době svého vzniku vice než dnes, kdy se česká kunsthistorie více zabývá jen krátkou vírou několika mála jedinců, věnujících se abstrakci v letech 1958/9 až 1965. Umělci pracující abstraktně nebo na hranici abstrakce po tomto období jsou hodnoceni jako zpozdilci či dokonce jako zbloudilci.

Obraz-objekt, 1964 (?), jehož původní název dnes již není znám, vnímáme v prvním okamžiku opravdu jako desku stolu či staré vysloužilé dveře. Skládá se ze tří letitých, nestejně širokých, na rubu ve dvou místech spojených prken. Markantní jsou obě mezery mezi prkny, které nechají prosvítat stěnu, na které je obraz-objekt zavěšen. Tím vzniká nová, třetí kvalita. Distance mezi uměleckým dílem, které vytváří obraz jiného, uměle vytvořeného světa, a realitou, stěnou, která je jeho příjemcem, je odstraněna: reálná stěna prosvítá škvírami mezi prkny a původní, nyní zpracovaný materiál je vrácen v jiné, nové, esteticky náročnější podobě lidskému obydlí, jehož utilitární součásti byl původně.

Prkna jsou pomalována hnědou olejovou barvou, jejíž slabý nátěr nechává prosvítat stářím vystupující léta. Na několika místech je deska přetřena jen lakem. Na tyto vrstvy jsou domalovány „organické" znaky. tvary, které možná byly původně prastarým písmem, jež už ale dnes nikdo nezná a které, přečkavše věky, změnilo podobu stejně, jak se pozměnil i materiál, na němž je naneseno. Náhodně rozseté znaky jsou buď temně rudé, nebo tmavě hnědé barvy. Béla Kolářová vytvářela o tři roky dříve, v roce 1961, fotografickou technikou podobné znaky. Pootočíme-li umělý negativ Neznámé písmo, 1961, Bély Kolářové o 90', připomíná Nolčův obraz-objekt tak silně, jako by šlo o jeho předlohu. Jejich množství lze snadno spočítat, ale sotva mohou byt chápány jako nositelé myšlenky nebo nějaké zprávy. Spíš se z nich stali svědci něčeho již neexistujícího, stejně jako se svědky stala prkna desky, než obojí dostalo nový smysl a novou estetickou kvalitu. Nolč jako tvůrce této kvality ji pozdvihl či podtrhl lištami, které simuluji rám, a tím tento objekt-obraz potvrdil jako umělecké dílo. Potřebu haptické kvality, která byla v době vzniku obrazu-objektu, v roce 1964 pro Nolče důležitá, naplnil vysokou strukturou malby. Ztracený název díla není překážkou pro jeho pochopeni, možná že by naopak jeho popisnost - jaké Nolč užíval --byla zbytečná.